Co je to robot? Snad nejstručněji a nejvýstižněji bychom jej mohli definovat jako „umělý objekt, který se podobá člověku“.

Uvažujeme-li o podobnosti, ze všeho nejdříve nám přijde na mysl podobnost vzhledová. Robot vypadá jako člověk.

Může například být potažen pružným materiálem, připomínajícím lidskou kůži. Může mít vlasy, oči, hlas a všechny rysy a charakteristiky lidské bytosti, takže co se vnějšího vzhledu týče, může být od člověka nerozeznatelný.

To však vůbec není podstatné. Skutečnost je taková, že robot, tak jak se objevuje ve vědeckofantastické literatuře, je téměř vždy vyroben z kovu a jeho podobnost s člověkem je pouze stylizovaná.

Předpokládejme tedy, že vzhledové vlastnosti budeme ignorovat a vezmeme v úvahu jen to, co robot umí. Panuje všeobecný názor, že roboti dokáží přidělené úkoly plnit rychleji než lidé. V tom případě by však robotem byl jakýkoli stroj. Šicí stroj dokáže šít výkonněji než člověk, pneumatické kladivo umí pevným povrchem proniknout rychleji než dělník s holýma rukama, televizní přijímač dokáže zachytit a uspořádat rádiové vlny tak, jak to my neumíme a tak dále. Jistě by se našla spousta dalších příkladů.

To znamená, že termín robot lze uplatnit pouze v souvislosti se strojem, který je specializovanější než jen nějaké obyčejné zařízení. Robot je počítačově řízený stroj, schopný plnit úkoly, které jsou pro jakoukoliv živou mysl kromě lidské příliš složité a takového druhu, že žádné zařízení počítačem neovládané je plnit nedokáže. Jinými slovy, abychom to pokud možno co nejvíc zestručnili:

robot = stroj + počítač

Nyní už je nám tedy jasné, že výroba skutečného robota byla nemožná do vynálezu počítače ve čtyřicátých letech a nepraktická (jedná se o zařízení příliš složité a drahé, než aby se dalo používat v každodenním životě) až do vynálezu mikročipu v letech sedmdesátých.

Nicméně idea robota – umělé bytosti, která se jednáním a možná i vzhledově podobá člověku – je stará. Možná dokonce tak stará jako lidská představivost sama.

Lidé starověku, kteří samozřejmě počítače k dispozici neměli, museli přijít na jiný způsob jak přenést jakési pseudolidské vlastnosti na umělé objekty, takže se uchýlili k použití blíže nedefinovaných nadpřirozených sil. Podle množství pověstí a bájí jejich život závisel na moci bohů, oplývajících schopnostmi, které byly mimo chápání obyčejných smrtelníků.

Tak například v osmnácté knize Homérovy Iliady se praví, že Héfaistovi, řeckému bohu ohně, pomáhaly „dvě panny… vyrobené ze zlata a zjevem se podobající lidským dívkám; oplývají rozumem, dokáží mluvit a používat své končetiny, umí tkát, příst a plnit své povinnosti…“ Zajisté to byli roboti.

Další příklad: břehy ostrova Kréty v časech jeho největšího rozmachu podle pověstí neúnavně střežil bronzový obr jménem Talos, který byl připraven utkat se s jakýmikoliv nepřáteli blížícími se k ostrovu z moře.

Ve starověku a posléze středověku panoval o učených mužích názor, že je v jejich silách vytvářet umělé živé věci, s jejichž pomocí se mohou naučit nebo jsou jim odhalena tajná umění, prostřednictvím kterých pak dokáží využívat moc boží nebo naopak ďáblovu.

Snad nejznámějším středověkým příběhem o robotovi je pověst o rabbim Loewovi, který žil v šestnáctém století v Praze. Legendy praví, že vytvořil umělou lidskou bytost – robota – z hlíny, tak jako Bůh z hlíny stvořil Adama. Hliněný objekt, jakkoliv připomínající člověka, je však „neopracovanou substancí“ (v hebrejštině „golemerh“), protože postrádá charakteristické rysy života. Rabbi Loew svému golemovi vdechl život pomocí šému posvěceného jménem božím a nařídil robotovi, aby Židy chránil proti jejich utiskovatelům.

Okolo lidí, kteří si zahrávali s vědomostmi, náležejícími bohům či démonům, vždy panovalo ovzduší jisté nervozity pramenící z vědomí, že tyto síly by se jim mohly vymknout z rukou. Tento přístup je snad nejlépe znám z legendy o „černokněžníkově učni“, mladíkovi, který znal čarodějná umění natolik, že s jejich pomocí vyvolal k životu mocné a nebezpečné síly, ale pak už je nedokázal zastavit.

Lidé v těch dobách byli natolik moudří, že takovou možnost předvídali a měli z ní strach. Podle starobiblického hebrejského mýtu o Adamovi a Evě první lidé spáchali ten hřích, že snědením jablka ze stromu poznání dobra a zla získali vědění. Proto byli vyhnáni z Ráje a – podle křesťanských teologů – svým „prvotním hříchem“ poskvrnili celé lidstvo.

V řecké mytologii to zas byl Titán Prométeus, který lidem přinesl oheň (to znamená technologii) a byl za to strašlivě potrestán rozzuřeným Diem, vládcem všech bohů.

Na počátku novověku byly přivedeny k dokonalosti mechanické hodiny, a malé mechanismy, které je poháněly („hodinový stroj“) – péra, ozubená kola, kroková a rohatková ústrojí a další – byly využívány také k pohonu jiných zařízení.

Období kolem roku 1700 se stalo zlatým věkem „automatů“ –pohyblivých strojů. Byla to zařízení, která, poháněna primitivním zdrojem energie, například nataženým pérem nebo stlačeným vzduchem, prováděla spoustu jednoduchých úkonů. Objevily se hračky – vojáčci, kteří uměli pochodovat; kachničky, které kvákaly, koupaly se, pily vodu, jedly zrní a vyprazdňovaly se; panáčci, kteří dokázali namočit pero do inkoustu a napsat písmeno (samozřejmě, stále jen to samé). Tyto automaty byly veřejně vystavovány a těšily se velké oblibě (většinou rovněž přinášely pozoruhodné zisky svým majitelům.)

Tyto věcičky samozřejmě neměly dlouhého trvání. Udržovaly však naživu myšlenku na mechanická zařízení, která by dokázala víc než jen triky hodinového strojku; která by byla jako živá.

A co víc, v té době se mílovými kroky ubírala kupředu věda a v roce 1798 italský anatom Luigi Galvani zjistil, že pod vlivem elektrického proudu sebou svaly mrtvého těla cukají a stahují se, jako by byly živé. Že by tajemstvím života byla právě elektřina?

To samozřejmě vedlo ke zrodu myšlenky, že umělý život lze vytvořit spíš na základě přísně vědeckých principů než spoléháním na bohy či démony. Od této myšlenky byl jen krůček ke knize, kterou někteří považují za vůbec první moderní dílo vědeckofantastické literatury – Frankensteina od Mary Shelleyové. Vyšla v roce 1818.

Hrdina knihy, anatom Victor Frankenstein, sbírá části čerstvých mrtvol a za pomoci nových vědeckých metod (v knize nejsou specifikovány) přivede k životu něco, čemu se v příběhu neříká jinak než jen „monstrum“ (ve stejnojmenném filmu byl umělý člověk oživen pomocí elektřiny).

Nicméně, ani tento přesun od nadpřirozena k vědě nevymýtil strach z nebezpečí tkvícího ve vědění. Ve středověké legendě a golemovi rabbiho Loewa se umělý člověk vymkl zpod kontroly a rabbi musel vyjmout šém a golema zneškodnit. V moderním příběhu o Frankensteinovi hrdina nebyl šťastný. V hrůze monstrum zavrhl a umělý člověk, s hněvem, který je v knize ospravedlněn, v pomstě zabil ty, které Frankenstein miloval, a nakonec zničil i svého tvůrce samotného.

Tím bylo pokřtěno ústřední téma vědeckofantastických příběhů, které se objevily po Frankensteinovi. Na vytváření robotů se pohlíželo jako na skvělý příklad nezkrotné arogance lidstva a jeho snahy převzít pomocí zneužívání vědeckých metod štafetu božství. Stvoření lidského života s duší bylo výsadním právem Boha. Snaha jakéhokoliv člověka rovnat se stvořiteli byla pouze bezduchou parodií, přivádějící k životu zrůdy tak nebezpečné jako středověký gólem či Frankensteinovo monstrum. Tvůrci robotů byli vždy potrestáni a v každém příběhu se donekonečna opakovalo ponaučení, že „existují věci, které by se lidé neměli snažit znát“.



Nikdo však neznal slovo „robot“, a to až do roku 1920 (což je shodou okolností rok mého narození). Onoho roku český spisovatel a dramatik Karel Čapek napsal hru R. U. R., pojednávající o Angličanovi jménem Rossum, který vyráběl umělé lidské bytosti ve velkém. Byly určeny k vykonávání veškeré namáhavé práce, takže lidstvo mohlo žít v přepychu a zahálce.

Čapek tyto umělé bytosti nazval „roboty“. Jde o odvozeninu z českého slova „robota“ neboli nucená, nevolnická práce. R. U. R. ve skutečnosti znamená „Rossumovi univerzální roboti“, což byl název hrdinovy továrny.

V této hře se to, čemu říkám „Frankensteinův komplex“, ještě prohloubilo. Zatímco monstrum Mary Shelleyové zahubilo pouze Frankensteina a jeho rodinu, Čapkovi roboti nejdříve získali emoce, pak se začali bouřit proti svému otroctví a nakonec se snažili vyhubit lidstvo.

Hra byla uvedena v roce 1921 a byla natolik úspěšná (třebaže musím přiznat, že když jsem ji četl já, zdála se mně příšerná), že slovo „robot“ se začalo široce používat. Pokud je mi známo, v každém jazyce se umělé lidské bytosti říká právě „robot“.


Během dvacátých a třicátých let R. U. R. pomáhala prohlubovat Frankensteinův komplex a (snad jen s pozoruhodnou výjimkou takových seriálů jako „Helen O'Loy“ Lestera del Reye a „Adam Link“ Eando Bindera) byly v jedné povídce za druhou chrleny na svět hordy řinčících, vražedných robotů.

Ve třicátých letech jsem byl náruživým čtenářem vědeckofantastické literatury a ono neustále se opakující robotí téma mne už začínalo unavovat. Já jsem roboty viděl úplně jinak. Pro mne byli stroji – vyspělými stroji – ovšem pouze stroji. Mohli by být nebezpeční, ale určitě by v nich byly zabudované nějaké pojistné mechanismy. Ty by občas mohly být chybné nebo nedostačující nebo by mohly selhat při nepředvídaném druhu zátěže, ovšem veškeré nehody tohoto druhu by vždy vedly k získání nových zkušeností, které by následně byly využity k zdokonalení nových modelů.

Koneckonců, vše má svou druhou stránku. S řečí přišla komunikace – a lži. Objev ohně vedl k vaření – a ke žhářství. Vynález kompasu zdokonalil navigaci – a zničil civilizace Mexika a Peru. Nesmírně užitečným je automobil – který každoročně zabíjí desítky tisíc Američanů. Objevy v lékařství zachránily miliony lidských životů – a přispěly k nárůstu populační exploze.

Nebezpečnost a špatné použití jakéhokoliv vynálezu by se daly použít jako názorný příklad toho, že skutečně „existují věci, které by se lidé neměli snažit znát“, ovšem je zřejmé, že od lidstva nelze očekávat, že zahodí všechny své vědomosti a vrátí se na úroveň australopitéků. Dokonce i z teologického hlediska by bylo možné argumentovat tím, že Bůh by nikdy nedal lidem mozek, který dovede myslet, kdyby neměl v úmyslu, aby byl používán k vynalézání nových věcí, k jejich širokému využití a k instalování bezpečnostních mechanismů proti jejich zneužití – čili k tomu, aby se lidé, omezení svou nedokonalostí, snažili svůj život zlepšit ze všech sil.

Dopadlo to tak, že v roce 1939, kdy mně bylo devatenáct, jsem byl rozhodnutý napsat příběh o robotovi, který byl moudře využíván, nebyl nebezpečný a dělal práci, kterou od něj lidé vyžadovali. Protože jsem potřeboval zdroj energie, vymyslel jsem si „pozitronický mozek“. Byl to samozřejmě čirý nesmysl, ale já tím získal neznámý zdroj energie, užitečný, mnohostranný, rychlý a kompaktní – něco jako tehdy ještě nevynalezený počítač.

Příběh se nakonec jmenoval „Robbie“. Nevyšel hned, protože –za přispění konzultací s mým nakladatelem, Johnem W. Campbellem mladším, který byl mou myšlenkou uchvácen – jsem psal další povídky a všechny ty příběhy nakonec vyšly.

Campbell na mne naléhal, abych ony robotí bezpečnostní mechanismy raději jasně formuloval, než abych je pouze naznačoval mezi řádky. Udělal jsem to ve své čtvrté robotí povídce „Hra na honěnou“ (Runaround), která vyšla v roce 1942, v březnovém čísle magazínu Astounding Science Fiction. V onom výtisku na straně 100, zhruba v jedné třetině prvního odstavce (pokud si dobře vzpomínám) jedna z mých postav říká druhé: „Víš co, začneme se třemi základními robotickými zákony.“

Jak se později ukázalo, bylo to vůbec poprvé, co se slovo „robotika“ objevilo v tisku. V současné době je pevně vžitým a široce používaným termínem vztahujícím se k vědě a technologii, konstrukci, údržbě a použití robotů. Oxfordský anglický slovník mně ve svém třetím doplňkovém svazku přisuzuje zásluhu za vynalezení tohoto slova.

Já tehdy samozřejmě nevěděl, že vymýšlím nový termín. Ve své mladické prostoduchosti jsem se domníval, že toto slovo už existuje a neměl jsem ani ponětí o tom, že nikdy předtím nebylo použito.

„Tři základní robotické zákony“ nakonec vešly ve známost jako „Asimovovy tři zákony robotiky“. Zde jsou:



1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.

2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.

3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.




Tyto zákony, jak vyšlo najevo (a jak jsem samozřejmě nepředvídal) se staly těmi nejslavnějšími, nejčastěji citovanými a nejvýznamnějšími třemi větami, které jsem v životě napsal. (A to jsem je napsal ve věku jednadvaceti let. Často přemýšlím o tom, zda jsem od té doby vůbec kdy udělal něco, co by ospravedlnilo mou další existenci.)

Ukázalo se, že moje příběhy o robotech významnou měrou ovlivňují vědeckofantastickou literaturu. Psal jsem o robotech bez emocí – byli vyráběni inženýry, představovali konstrukční a technické problémy vyžadující řešení, a ta řešení byla nacházena. Moje příběhy byly poměrně přesvědčivými popisy technologie budoucnosti, ne nějakými morálními přednáškami. Roboti byli stroji, ne metaforami.

V důsledku toho došlo prakticky ve všech vědeckofantastických dílech s úrovní převyšující komiksový plátek k vymýcení onoho staromódního příběhu o robotu – ničiteli. Také jiní spisovatelé začali na roboty pohlížet spíš jako na stroje než jako na metafory. I čtenáři je začínali brát jako stroje dobré a užitečné, s výjimkou případů, kdy došlo k selhání toho či onoho druhu – a roboty bylo nutné opravit nebo vylepšit. Jiní spisovatelé ve svých dílech tři zákony necitovali – ty zůstávaly vyhrazeny mně – ovšem přijali je, a totéž učinili čtenáři.

Třebaže je to k nevíře, moje příběhy o robotech důležitou měrou ovlivnily také neliterární svět.

Je dobře známo, že první výzkumníci, kteří prováděli pokusy s raketami, byli silně ovlivněni vědeckofantastickými povídkami H. G. Wellse. Stejným způsobem byli první experimentátoři v robotice ovlivněni mými příběhy o robotech, z nichž devět jich v roce 1950 vyšlo ve sbírce, které jsem dal název Já robot (I, Robot). Byla to moje druhá publikovaná kniha a třebaže od doby jejího vzniku uplynula čtyři desetiletí, stále vychází.

Mezi ty, kdo četli mou knihu Já robot, patřil i Joseph F. Engelberger, který v padesátých letech studoval na Kolumbijské univerzitě. Byl obsahem knihy uchvácen natolik, že se rozhodl zasvětit svou celoživotní práci robotům. V té době se někde na večírku seznámil s Georgem C. Devolem mladším, vynálezcem, který se také zajímal o roboty.

Společně založili firmu s názvem Unimation a začali pracovat na schématech pro výrobu funkčních robotů. Spoustu zařízení patentovali a do poloviny sedmdesátých let vytvořili všechny možné druhy praktických robotů. Největší potíž byla v tom, že ke své práci potřebovali počítače, které by byly kompaktní a levné zároveň –jakmile však spatřil světlo světa mikročip, měli to, co potřebovali. Od toho okamžiku až doposud je firma Unimation přední světovou firmou na výrobu robotů a Engelberger získal bohatství, o jakém se mu v padesátých letech ani nesnilo.

Vždy ke mně byl velmi šlechetný a zdůrazňoval můj podíl. Setkal jsem se i s dalšími robotiky, jako například s Marvinem Minským a Šimonem Y. Nofem, kteří také nadšeně přiznali, jak cenným přínosem pro ně byla klukovská četba mých příběhů o robotech. Nof, který je Izraelec, poprvé četl sbírku Já robot v hebrejském překladu.

Robotikové berou tři zákony robotiky zcela vážně a považují je za ideál bezpečnostního mechanismu robota. V dnešní době používaní průmysloví roboti jsou v podstatě tak jednoduší, že bezpečnostní mechanismy jsou většinou externí. Nicméně, dá se jen předpokládat, že s tím, jak roboti budou stále vyspělejší a všestrannější, bude nutno přímo do jejich naprogramování instalovat tři zákony nebo jakýkoli jejich ekvivalent.

Já sám jsem vlastně s roboty nikdy nepracoval, a kromě toho, že jsem tu a tam nějakého viděl, neměl jsem s nimi nic společného, ovšem hloubat jsem o nich nepřestal nikdy. Doposud jsem napsal přinejmenším pětatřicet krátkých povídek a pět románů, kde se objevují roboti, a troufám si říci, že „dáli pánbůh“, napíšu ještě další.

Zdá se, že moje povídky a romány o robotech se staly jakousi klasikou svého druhu a s nástupem série románů „Město robotů“ (Robot City) se staly také širším literárním vesmírem jiných spisovatelů. Za těchto okolností by možná bylo užitečné probrat se mými robotími příběhy, představit vám ty, které považuji za obzvlášť významné a vysvětlit vám, proč tomu tak je.



1. „Robbie“ (Robbie): Byl to vůbec první příběh o robotovi, který jsem napsal. Vznikl mezi 10. a 22. květnem 1939, kdy mně bylo devatenáct a měl jsem před maturitou. Bylo poněkud obtížné najít pro něj vydavatele, protože John Campbell jej odmítl a stejně tak magazín Amazing Stories. Nicméně Fred Pohl povídku 25. března 1940 přijal a v září téhož roku vyšla v magazínu Super Science Stories, který vydával. Protože to ovšem byl Fred Pohl, změnil název povídky na „Divný kamarád“ (Strange Playfellow). Když pak vyšla v mé knize Já robot, samozřejmě jsem použil svůj původní titul „Robbie“ a od té doby povídka vychází pod tímto názvem.

Kromě toho, že to byl můj první robotí příběh, povídka „Robbie“ je důležitá také proto, že jedna z postav, George Weston, v ní své ženě na obranu robota, který v jejich domácnosti pracuje jako chůva, říká: „Nemůže být jiný než věrný, milující a laskavý. Je to stroj – je tak vyrobený.“ To znamená, že už v této mé první povídce se objevil náznak toho, co se později stalo „prvním zákonem robotiky“ a zároveň jsem tím upozornil na podstatnou skutečnost, že roboti jsou vyráběni se zabudovaným bezpečnostním mechanismem.

2. „Rozum“ (Reason): „Robbie“ by sám o sobě nic neznamenal, kdybych nenapsal další robotí příběhy, především z toho důvodu, že vyšel v ne zrovna významném časopise. Já však napsal druhou robotí povídku, „Rozum“, a ta se Johnovi Campbellovi líbila. Po malých úpravách vyšla v dubnu 1941 v magazínu Astounding Science Fiction a tím na sebe upoutala pozornost. Čtenáři si uvědomili, že v povídce se objevuje taková věc jako „pozitronický robot“, a všiml si toho také Campbell. Od té doby jsem u něj měl dveře otevřené.

3. „Lhář!“ (Liar): V dalším čísle magazínu Astounding, v květnu 1941, vyšla moje třetí povídka o robotech, „Lhář!“. Byla pozoruhodná především tím, že se v ní poprvé objevila Susan Calvinová, která se posléze stala jednou z ústředních postav mých raných povídek o robotech. Tato povídka byla napsána poněkud neobratně, především z toho důvodu, že pojednávala o vztahu mezi pohlavími – bylo to v době, kdy jsem za sebou neměl ještě ani první rande s dívkou. Naštěstí se učím rychle, takže než tato povídka znovu vyšla ve sbírce Já robot, stačil jsem v ní učinit podstatné změny.

4. „Hra na honěnou“ (Runaround): Další významná povídka o robotech vyšla v březnu 1942, opět v magazínu Astounding. Byl to první příběh, ve kterém jsem jasně formuloval tři zákony robotiky, místo abych čtenáře pouze nechal vyčíst je mezi řádky. Jeden z hrdinů povídky, Gregory Powell, říká druhému, Michaelu Donovanovi: „Víš co, začneme se třemi základními robotickými zákony – třemi zákony, které jsou zabudované hluboko do pozitronického mozku robota.“ Pak je odcituje.



Později jsem je nazval „zákony robotiky“. Měly pro mne trojí důležitost:

a) Řídil jsem se jimi při vymýšlení dějových zápletek svých povídek. Právě ony mně umožnily napsat spoustu krátkých povídek, stejně jako několik románů, pojednávajících o robotech, v nichž jsem soustavně rozváděl možné důsledky tří zákonů.

b) Z každého hlediska je to můj největší literární přínos, hojně využívaný jinými spisovateli. Pokud bude na všechno, co jsem v životě napsal, jednou zapomenuto, tři zákony robotiky takový osud jistě nečeká.

c) V onom výše citovaném úryvku z „Hry na honěnou“ se vůbec poprvé objevilo v tisku slovo „robotika“. Podle Oxfordského slovníku angličtiny, který si dal tu práci a vyhradil cenné místo k citaci mých tří zákonů, mám tudíž právo na vynález tohoto slova (stejně jako slov „robotický“, „pozitronický“ a „psychohistorie“). (Toto vše jsem vymyslel do svých dvaadvacátých narozenin a jak se zdá, od té doby jsem nepřišel na nic nového, což ve mně vzbuzuje podivný bolestný pocit.)



5. „Důkaz“ (Evidence): Tuto povídku jsem jako jedinou napsal během své armádní služby v délce osmi měsíců a šestadvaceti dnů. Podařilo se mně přesvědčit jednoho laskavého knihovníka, aby mne během polední přestávky nechával zamčeného v knihovně, kde jsem pracoval na svém příběhu. Byla to první povídka, ve které jsem použil myšlenku humanoidního robota (třebaže v příběhu jsem nikdy jednoznačně neobjasnil, zda se jedná o robota či nikoliv). Humanoidní robot Stephen Byerley představuje můj první krok směrem k R. Daneeli Olivawovi, humanoidnímu robotovi, který se objevil v řadě mých románů. „Důkaz“ vyšel v roce 1946, v zářijovém čísle magazínu Astounding Science Fiction.

6. „Malý, ztracený robot“ (Little Lost Robot): Moji roboti vždy měli tendenci být laskavými stvořeními. S tím, jak mých povídek přibývalo, roboti postupně nabývali morální a etické kvality, dokud v tomto ohledu daleko nepřekonali lidské bytosti a, v případě Daneela, dosáhli stadia, v němž se připodobnili bohům. Nicméně, neměl jsem v úmyslu ponižovat člověka, a tudíž sám sebe, tváří v tvář robotům coby spasitelům. Vždy jsem šel tam, kam mne zavály divoké větry představivosti, a dokázal jsem vidět i nepříjemné stránky robotího úkazu.

Před pouhými pár týdny (zatímco píšu úvod k této knize), jsem dostal dopis od jednoho ze svých čtenářů, který mně spílal za to, že v jedné nedávno vyšlé povídce jsem ukázal nebezpečné stránky robota. Obvinil mne z mentálního zhroucení.

Jeho omyl dokazuje právě povídka „Malý, ztracený robot“, ve které je robot zločincem. Vyšla před bezmála půl staletím. Psaní o stinné stránce robotů není důsledkem selhání nervů, které by se eventuelně mohlo dostavit s tím, jak stárnu a scházím věkem. Dělala mně starosti během celé mé spisovatelské dráhy.

7. „Konflikt nikoli nevyhnutelný“ (The Evitable Conflict): Tato povídka byla pokračováním „Důkazu“ a vyšla v červnu 1950, opět v magazínu Astounding. Byla to moje první povídka, ve které jsem se zabýval spíš počítači (v příběhu jsem je nazval „stroje“) než jen roboty jako takovými. Rozdíl mezi nimi není zas tak velký. Robota by šlo definovat jako „počítačově řízený stroj“ nebo jako „pohyblivý počítač“. Z toho vyplývá, že počítač lze považovat za „nepohyblivého robota“. V každém případě jsem mezi těmito dvěma pojmy nečinil žádný markantní rozdíl a třebaže „stroje“, které se v příběhu vlastně fyzicky neobjevují, byly očividně počítači, bez váhání jsem povídku začlenil do své sbírky Já robot a ani vydavatel, ani čtenáři proti tomu neměli námitky. V povídce se pro jistotu objevuje také Stephen Byerley, třebaže otázka, zda je robotem či nikoliv, v příběhu nehraje roli.

8. „Výsadní právo“ (Franchise): V této povídce jsem vůbec poprvé popisoval počítače jako počítače. Vyšla v srpnu 1955 v magazínu If: Worlds of Science Fiction, v době, kdy jsem byl už dostatečně obeznámen s existencí počítačů. Mým počítačem byl „Multivac“, pojatý jako očividně větší a složitější verze již aktuálně existujícího počítače značky „Univac“. V této povídce, jakož i v několika dalších toho období, které měly něco společného s Multivakem, jsem jej popsal jako nesmírně obrovský stroj a nějak mně ušla možnost budoucí miniaturizace a odhmotňování počítačů.

9. „Poslední otázka“ (The Last Question): Moje představivost mne však nezrazovala dlouho. V povídce „Poslední otázka“, která poprvé vyšla v listopadu 1956 v čtvrtletníku Science Fiction Qaurterly, jsem se zabýval právě otázkou miniaturizace a odhmotňování počítačů a sledoval jsem ji skrze bilion let evoluce (jak počítačů, tak lidstva) k logickému závěru. Pokud chcete vědět k jakému, musíte si povídku přečíst. Není pochyb o tom, že právě tato povídka ze všech příběhů, které jsem během své spisovatelské kariéry napsal, se stala mou nejoblíbenější.

10. „Pocit moci“ (The Feeling of Power): I v této povídce hrála svou roli – i když pouze jako vedlejší téma – miniaturizace počítačů. Vyšla v únoru 1956 v magazínu If a také patří k mým nejoblíbenějším. Zabýval jsem se v ní kapesními počítači, čili kalkulačkami, které se na trhu objevily za patnáct let po vzniku povídky. Ba co víc, byl to jeden z příběhů, ve kterých jsem se zaměřil spíš na – a přesně jsem vystihl – sociální důsledky technologického pokroku než jen technologický vývoj jako takový.

Tématem příběhu je možnost ztráty schopnosti provádět jednoduché početní úkony v důsledku neustálého používání počítačů. Pojednal jsem ji jako satiru, ve které se snoubil humor s hořkou ironií. Napsal jsem ji však mnohem pravdivěji, než jsem tehdy vůbec mohl tušit. Teď mám kalkulačku a jen velmi nerad obětuji čas a úsilí, které by mne stálo jen tak z hlavy vypočítat, kolik je 854 bez 182. Raději použiju tu zatracenou kalkulačku. „Pocit moci“ patří mezi ty moje povídky, které bývají nejčastěji zařazovány do nejrůznějších antologií.

Tento příběh jistým způsobem poukazuje na negativní stránku počítačů. V té době také vznikly povídky, ve kterých jsem psal o případných pomstychtivých reakcích počítačů nebo robotů v důsledku špatného zacházení. O počítačích je povídka „Jednoho dne“ (Someday), která vyšla v srpnu 1956 v magazínu Infinity Science Fiction a o robotech (ve formě automobilu) vypráví příběh „Sally“, který vyšel v roce 1953 v dvojčísle magazínu Fantastic za květen-červen.

11. „Ženská intuice“ (Feminine Intuition): Moji roboti jsou téměř vždy mužské bytosti, třebaže to nemusí být ve skutečném slova smyslu podle pohlaví. Každému robotovi jsem prostě dal mužské jméno a byl to „on“. Na návrh vydavatelky Judy-Lynn del Reyové jsem napsal povídku „Ženská intuice“, která vyšla v říjnu 1969 v časopise Magazine of Fantasy and Science Fiction. Mimo jiné dokazovala, že umím vytvořit i ženského robota. Také byl z kovu, ale měl štíhlejší pas než moji obvyklí roboti a mluvil ženským hlasem. Později se v mé knize „Roboti a Impérium“ (Robots and Empire) v jedné kapitole objevil humanoidní ženský robot. Hrál v knize zločinnou roli, což možná překvapilo ty, kteří vědí o mém často projevovaném obdivu k něžnější polovině lidstva.

12. „Dvěstěletý člověk“ (The Bicentennial Man): Tato povídka, která se poprvé objevila v roce 1976 v brožované antologii původních vědeckofantastických povídek Stellar #2, vydané Judy-Lynn del Reyovou, byla mým nejpromyšlenějším pojednáním o vývoji robotů. Ubíral jsem se zcela jiným směrem než v povídce „Poslední otázka“. Příběh pojednával o touze robota stát se člověkem a o způsobu, kterým tuto svou touhu krok za krokem realizoval. Opět jsem po celou dobu rozvíjel zápletku až k logickému závěru. Když jsem začal psát, vůbec jsem neměl v úmyslu vytvořit něco takového. Ta povídka se napsala sama, papíry se samy zakládaly do stroje a posunovaly se v něm. Skončila jako moje třetí favoritka mezi všemi povídkami, které jsem kdy napsal. Před ní se umístila pouze výše zmíněná „Poslední otázka“ a „Ošklivý malý kluk“ (The Ugly Little Boy), což je příběh, který vůbec nepojednává o robotech.

13. „Ocelové jeskyně“ (The Caves of Steel): Mezitím jsem na návrh Horace L. Golda, redaktora Galaxy, napsal román o robotech. Zpočátku jsem zatvrzele odmítal, protože jsem měl pocit, že moje nápady se hodí jen pro krátké příběhy. Nicméně, Gold mně navrhl, abych napsal o záhadné vraždě a jejím vyšetřování robotem-detektivem. Jeho nápad jsem využil pouze částečně. Můj detektiv byl veskrze lidský Eliáš Baley (podle mého názoru možná ta nejpřitažlivější postava, kterou jsem kdy vymyslel), ovšem měl robotího kolegu, R. Daneela Olivawa. Měl jsem příjemný pocit, že v knize je dokonale skloubeno tajemno s vědeckou fantastikou. Dílo vyšlo na pokračování ve třech částech v říjnu, listopadu a prosinci 1953 v magazínu Galaxy a jako celistvý román je v roce 1954 vydalo nakladatelství Doubleday.

Co mne v souvislosti s touto knihou překvapilo, byla reakce čtenářů. Třebaže fandili Eliáši Baleymu, jejich zájem se cele soustředil na Daneela, kterého jsem pojednal jen jako vedlejší postavu. Většinu pochvalných dopisů jsem dostal od žen. (Třináct let poté, co jsem vymyslel Daneela, vznikl televizní seriál Star Trek s panem Spockem, který Daneela blízce připomínal – což mně nevadilo ani v nejmenším – a já si tehdy všiml, jakou si tento hrdina získal oblibu především mezi divačkami. Na odborné úrovni jsem tento jev však nestudoval!)

14. „Nahé slunce“ (The Naked Sun): Popularita Eliáše a Daneela mne přivedla k napsání druhé části – románu „Nahé slunce“, který vyšel ve formě třídílného pokračování v říjnovém, listopadovém a prosincovém vydání magazínu Astounding v roce 1956 a nakladatelstvím Doubleday byl jako román vydán v roce 1957. Přirozeně, opětovný úspěch logicky opodstatňoval napsání dílu třetího. Dokonce jsem se v roce 1958 pustil do psaní, jenomže mně do toho přišlo něco jiného a pak zas cosi dalšího, takže jsem jej nakonec dopsal až v roce 1983.

15. „Roboti úsvitu“ (The Robots of Dawn): Třetí román o dobrodružstvích Eliáše Baleyho a R. Daneela byl vydán nakladatelstvím Doubleday v roce 1983. V knize se objevil další robot, R. Giskard Reventlov, a tentokrát už jsem vůbec nebyl překvapen, když se ukázalo, že se stal stejně populárním jako Daneel.

16. „Roboti a Impérium“ (Robots and Empire): Když už bylo nezbytné nechat Eliáše Baleyho zemřít (věkem), měl jsem pocit, že pokud Daneela nechám žít dál, dokážu bez problémů napsat čtvrtou knihu série. Román „Roboti a Impérium“ vydalo v roce 1985 nakladatelství Doubleday. Eliášova smrt vzbudila jistou reakci, která však nebyla ničím ve srovnání s tím, jakou záplavu lítostivých dopisů jsem dostal, když bylo kvůli logičnosti zápletky nutné nechat zahynout R. Giskarda.



Z krátkých povídek, které jsem uvedl jako „nejpozoruhodnější“, si můžete všimnout, že tři, kterým jsem věnoval obzvláštní pozornost, – „Výsadní právo“, „Poslední otázka“ a „Pocit moci“ – nejsou začleněny do sbírky, kterou držíte v ruce. Neznamená to, že bych je přehlédl nebo že se pro tuto sbírku nehodí. Skutečnost je taková, že tyto tři povídky už vyšly v antologii s názvem „Sny robotů“ (Robot Dreams), která je doprovodnou sbírkou k této knize. Nebylo by to ode mne vůči čtenáři čestné, kdyby tyto povídky byly v obou sbírkách.

Kromě toho jsem do „Vizí robotů“ začlenil i několik svých povídek, které za pozoruhodné nepovažuji. Tím nechci říct, že by byly méněcenné, pouze neobjevují žádnou novou pevninu.

Z nich je mou nejoblíbenější titul „Koumes“ (Galley Slave), a sice proto, že pojednává o činnosti, o níž si upřímně přeji, aby ji za mne mohl dělat robot. Jen málo lidí se v životě nadřelo víc než právě já.

„Lenny“ ukazuje lidskou stránku povahy Susan Calvinové, která není zřejmá z žádné další povídky, a příběh „Jednoho dne“ je mým loupežným nájezdem do oblasti patosu. „Vánoce bez Rodneyho“ je humorná robotí povídka, zatímco „Myslí!“ je naopak mírně pochmurná. „Zrcadlový obraz“ je jedinou krátkou povídkou, ve které se objevil spoluhrdina mých románů, R. Daneel Olivaw. Povídky „Moc špatné!“ a „Rasista“ vycházejí z lékařského tématu. A nakonec je to povídka „Vize robotů“, kterou jsem napsal zvlášť pro tuto sbírku.

Je tedy zřejmé, že mé příběhy o robotech se staly téměř stejně slavnými jako moje knihy o Nadaci, a pokud chcete znát pravdu (jenom mezi námi, samozřejmě, a podržte to prosím v tajnosti), já osobně mám raději své robotí příběhy.



Na závěr ještě slovo o esejích v této knize. První esej jsem napsal v roce 1956. Všechny ostatní spatřily světlo světa v roce 1974 a později. Proč ta osmnáctiletá mezera?

Odpověď je snadná. Svou první povídku o robotovi jsem napsal, když mně bylo devatenáct, a pak jsem po celých třicet let psal nové a další, aniž bych ve skutečnosti věřil, že roboti budou v jakémkoliv skutečném slova smyslu opravdu existovat – alespoň ne během mého života. V důsledku toho jsem nikdy nenapsal seriózní esej o robotice. Stejně tak ode mne nikdo nemohl očekávat, že budu psát eseje o galaktických impériích či psychohistorii. Pravda je taková, že moje esej z roku 1956 není ani tak pojednáním o robotice jako spíš jen úvahou o použití robotího tématu ve vědeckofantastické literatuře.

Teprve s objevem mikročipu v polovině sedmdesátých let se počítače začaly natolik zmenšovat a staly se tak všestrannými a levnými, že bylo možné začít je používat k řízení strojů v průmyslové výrobě. Objevili se první průmysloví roboti – ve srovnání s roboty mých představ mnohem jednodušší, ale možná jednou dospějeme i k těm mým. Roboti se tedy pomalu stávali skutečností a já v roce 1974 začal psát eseje o současném vývoji ve vědě, nejdříve pro časopis American Way a pak pro losangeleský syndikát Times. Stalo se pro mne zcela přirozeným tu a tam napsat esej o skutečné robotice. Kromě toho, nakladatelství Byron Preiss Visual Publications, Inc. začalo vydávat pozoruhodnou sérii knih pod sjednocujícím názvem „Robouniversum Isaaca Asimova“ (Isaac's Asimov Robot City) a já byl požádán, abych ke každé z nich napsal esej o robotice. Tak se tedy stalo, že do roku 1974 jsem nenapsal žádné eseje o robotice, avšak po tomto datu poměrně slušné množství. Konec konců, proč by se svět vědecké fantastiky konečně nemohl obeznámit s některými z názorů mé maličkosti?

Isaac Asimov